Posázavské vandrování
„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů…“ To jsou památné věty Jaroslava Foglara a inspirace pro náš skautský oddíl. Počasí nám přeje, před námi je volný víkend a tak se v pátek 26.09.2025 scházíme v Kouřimi na autobusovém nádraží, kupujeme jízdenky a jedeme na víkendovou výpravu do Posázaví. Vystupujeme ve městě Sázava, bereme mapu do rukou a po zelené turistické značce vyrážíme pryč od civilizace. Ještě je trochu světla a tak si užíváme krásnou přírodu. Kopírujeme řeku Sázavu proti proudu a železniční trať, na které jezdí „posázavský Pacifik“. V Samopších si dáváme lehkou sváču a pokračujeme dál, už za tmy a podél řeky. Trocha bahna, několik kamenů a obezřetnost, to nás dovedlo až do Ledečka, kde jsme odbočili k vysílači „Žákov“. Tím jsme splnili dnešní úkol, ale nenašli vhodné místo na spaní a tak jsme pokračovali dál po zelené. A už stačí. Čistíme si prostor mezi stromy, vážeme tarpy, vybalujeme spacáky a vaříme večeři. Fouká silný vítr, ale neprší, takže noc je tak akorát vhodná ke spaní. Ráno vstáváme už v sedm hodin, zbytečně, ale kluci ještě neznají pravidlo budíčku. Pokud se vstává v osm hodin, tak do té doby 
jsou všichni potichu a neruší ostatní. To bylo kliků za odměnu. Čistíme zuby, snídáme, balíme a pokračujeme v putování. Stále po zelené. A začátek cesty byl parádní, malá, úzká jeskyně „Drahoňovice“ s jedním spícím netopýrem. Přefiltrovali jsme si vodu z řeky a čekala nás první „Kojkyho zkratka“. Strmý svah a velké převýšení, všichni to zvládli a tak pokračujeme dál. No nebyla by to sedmička, abychom si nezašli. Kluci špatně odbočili a tak jsme se vrátili na začátek putování. Tady už jsme odbočili na žlutou a pokračovali správným směrem se spoustou kilometrů navíc. Dokonce jsme si zahrály i několik her. Vše bylo fajn, až do prvního brodu, Plaváček si ustlal v potoce, Piškotovi zmizely boty pod hladinu a tak jsme rozdělali oheň a sušili oblečení i boty. A že bylo poledne, uvařili jsme si oběd. Musím kluky pochválit, vybavení jsou opravdu dobře, plynové vařiče, ešusy a vše, co je k vandrování potřeba. No je třeba pokračovat dál. U rozcestníku „Pod Čeřenicemi“ jsme odbočili na modrou a opět jsme museli použít „Kojkyho zkratku“, tentokrát na dvakrát. Sice jsme podlézali mladé smrčky po čtyřech, ale byl to parádní zážitek, převýšení 1200 metrů celkově, okolo spousta hub a zezadu se ke mně neslo hlasité lamentování. Nikdo neodpadl a všichni se chtěli fotit u posedu na nejvyšším bodě výstupu. Už jsme u Xaverova a vracíme se pomalu k městu Sázava. Začíná se stmívat a tak stavíme tarpy, vaříme večeři a jdeme si užít poslední noc pod širákem. Ráno vstáváme dle domluvy, balíme, snídáme a sbíháme na autobusovou zastávku v Sázavě, kde nasedáme do autobusu s hodně nepříjemným řidičem, prý abychom zanechali autobus v takovém stavu, v jakém byl a to jsme čistí, bez bahna a špíny, je to hold prudič a i tak se vracíme se domů. Ještě pokřik a zase někdy příště oddíle, bylo mi ctí i potěšením, Kojky. Jo a v nohách máme cca 24 km.
https://www.rajce.idnes.cz/stopa-kourim/album/posazavske-putovani
