Vítejte na stránkách 7. oddílu Stopa Kouřim

    Venku je tak mínus 2O stupňů (na teploměru jen stupeň pod nulouJ) a stojíme na kouřimském autobusovém nádraží. Je sobota, 1.února l.p. 2014.

   Dnes nás čeká velké mrazivé a větrné dobrodružství. Naše cesta začíná v Kouřimi a pokračuje z kolínského nádraží vlakem do Čáslavi, kde máme chvíli čas a tak se pouštíme do hledání „cashek“. Vítr fouká o sto šest, proto se vracíme na nádraží, ale teď nasedáme na motoráček směr Třemošnice. Pomalým kodrcáním se rozjíždíme. Cesta ubíhá ve víru smíchu a zábavy, doufám, že smysl pro humor budeme mít i zítra. Vlak zpomaluje a na kopci vidím něco jako hrad. Ten hrad s názvem Lichnice je cíl naší víkendové zimní výpravy.

No, ale nejdřív tam musíme vyšlapat. Když jsme se vymotali z města a začali jsme stoupat do kopce, i když jsme spíše sjížděli dolů, díky namrzlému sněhu, koukli jsme na oblohu. Ty mraky strašně rychle letí. No dneska to bude ještě zajímavý. Po chvíli nás přivítala zřícenina hradu Lichnice s akční průvodkyní, která nás hned hnala na prohlídku sklepení se zimujícími netopýry.   

    Poprvé v životě jsme viděli zblízka spícího netopýraJ. Měli jsme štěstí, že tam zrovna byl i odborník, který podal podrobnou přednášku. Teď poznám každý druh. Mimo paní průvodkyně nás zaujaly i napůl zbořené stany a jeden podsadový stan s komínem.  

   Je čas postavit ty naše. Zase ten vítr. Začínáme nejdříve prostorným třípokojákem. Tyčky jsme zvládli a jdeme na plachtu. Ale co to? Stan letí někam pryč. Držte ho!! No to bylo o fous, jdeme kolíkovat. Podívám se a vidím, jak se ve vzduchu vznáší jedna místnost a míří na les. Sprintem jí dobíhám. No to asi nepůjde nebo se ráno probudíme o 100 km dál, proto raději bereme Vetroňův stan. Byl to boj, ale až na jednu prasklou tyč a věčně vylítávající kolíky jsme to zvládli. Celý zmrzlí jsme si konečně udělali oběd a dopřáli si krátkou siestu. Kluci si šli s Kapym zahrát paintball a vrátili se celý zelení. Opět promrzlí, se jdeme zahřát do místní hospůdky, kde jsme doplnili trochu sacharidů. Podhradská hospoda se neobešla bez kytar a zpívání, dokonce dorazila i opravdová basa. Venku se stmívalo. A tak byl čas zjistit, zda nám vítr nevzal stan. Nevzal, ale pořád hodně foukal a okolní trampské přístřešky vypadaly, že každou chvíli spadnou. 

   No, postupně se oblíkáme do pižámka a snažíme se trochu zahřát naše spacáky. Po dlouhém nočním kecání usínáme. To bude dlouhá noc. Po hodině spánku nás budí městské hlášení, že se blíží silný vítr. No nic, jdeme spát. Každou hodinu, někdo coural na záchod a to se neobešlo bez probuzení všech ostatních. A do toho se člověk pořád bál, aby ho to neodneslo.

   Ráno jsme vstali brzy, protože musíme být v 10 hodin na nádraží. Hurá, přežili jsme noc. Takovéhle mrazivé ráno jsem v životě nezažil. Každou chvíli jsem myslel, že mi odpadne nějaký ten prst. Balení trvalo neskutečně dlouho, protože těma prstíkama nešel vůbec zapnout zip. Teď přijde to nejhorší, sbalit stan. Byl to horor se vším všudy, když člověk sbírá úplně ohnuté kolíky. To asi v noci nefoukal žádný slabý vánek. No rychle běžíme z kopce na nádraží, kde si v Penny dáváme královskou snídani. Něco slyším, motoráček v dálce houká. Naskakujeme do příjemně vyhřátého vagónu a myslíme na to, že se doma naložíme do teploučké vaničky. Naše první zimní táboření bylo super, víkend, na který nikdy nezapomeneme, Helpík.