Vítejte na stránkách 7. oddílu Stopa Kouřim

Podzimní výprava za historií

   O posledním zářijovém víkendu se oddíly skautů a skautek společně vydali na putovní výpravu na dvě nejznámější historická tábořiště spojená se skautingem v Čechách. Řeč není samozřejmě o žádných jiných než o Sluneční zátoce a tábořišti v Orlovských lesích, kde se konal první skautský tábor v Čechách. Na tuhle výpravu jsme se všichni patřičně těšili, jednak protože ona místa mají pro nás skauty určitý význam a taky proto, že byla tahle výprava už dlouho odkládána. Proto byl sraz na autobusovém nádraží doprovázen řadou širokých úsměvů.

    Celá výprava ale jak kdyby zkoušela co všechno zvládneme a čeho jsme schopni, neboť nebyla jediná část cesty, která by nám neházela klacky pod nohy. A to počínaje hned odjezdem, kdy jsme ani nevyjeli z Kouřimi a už byl problém. Autobus s takovým zpožděním že bychom nestihli navazující vlak v Kolíně jsme rovnou odmítli a radši hledali jiné možnosti jak se dostat na dnešní místo přespání, které, bohužel pro nás, bylo nejméně 3 hodiny cesty vzdálené. Naštěstí pro nás je však tuzemská doprava vcelku rozmanitá a tak netrvalo dlouho a už jsme seděli v autobusu směr Sázava. První překážka byla zdolána a hned na nás koukala další. Odjezd vlaku a zpoždění autobusu nám dávali dohromady asi 3 minuty na přestup. Takže zavázat boty, krosny na záda a na nádraží sprintem. Uff, vlak jsme sice stihli, ale s pohledem na vagóny přeplněné jinými výletníky s batohy nám úsměvy zase spadly. Nepomohla tomu ani paní průvodčí, která se moc netvářila na to že by nás chtěla ještě pustit dovnitř. Naštěstí náš skautský šarm a odhodlání bylo silnější a tak už stojíme namačkaní ve vlaku. Čeká nás hodinová cesta, při které začínáme řešit další problém. Na přestup do dalšího vlaku máme 2 minuty. No co se dá dělat. Vedoucí, kteří odmítli čekat 2 hodiny na další vlak, byli hlavním motorem naší zrovna nemalé skupiny, a tak byl přestup do druhého vlaku srovnatelný s výkonem olympijských účastníků/ vrcholových sportovců v běhu na krátkou vzdálenost. Poslední 2 hodiny z nás opravdu dostaly maximum a tak i lehká únava byla na místě. Dojet vlakem na místo a vystoupit ale není všechno. Ještě nás čekalo hledání místa na spaní. A každý kdo někdy byl v Posázaví tak ví, že vlak jede podél vody a voda teče dole v údolí. Ano přesně tak, za již panující hluboké tmy jsme se vydali vstříc nekonečným a prudkým kopcům lemujícím řeku ve snaze najít rovné místo na spaní. A nakonec jsme takové místo našli. Rozbalili jsme spaní, dali si rychlou večeři a hurá na kutě. Ačkoliv byla cesta překvapivě unavující, teprve zítra nás čeká to hlavní a nejnáročnější a je třeba se na to pořádně vyspat.

   Budíček, snídaně, balení, rozcvička v podobě tématické hry, to všechno nás čekalo v sobotu ráno po dost studené noci. Není čas ztrácet čas, a tak jsme se nezdržovali a vydali se rovnou na trasu. Jenom kousek cesty nás dělil od prvního bodu naší výpravy. A už jsme tam. Sluneční zátoka. Všichni jsme o ní slyšeli, ale jen málo z nás tam doopravdy bylo. Chvíli jsme tu zůstali, kochali se, hráli hry a po vzoru Hochů od Bobří řeky jsme tady a i v průběhu celého dne plnili různé bobříky. Nejpříjemnější na duši byl nepochybně bobřík mlčení. Každý taky ocenil bobříka plavání, protože po studené noci přišel nefalšovaný letní den, před kterým se nedalo schovat ani ve stínu. Celé dopoledne vedla cesta podél řeky Sázavy, která je obzvlášť v části Přírodní rezervace Stvořidla neobyčejně idylická, a až nám bylo líto že musíme pokračovat v cestě dál. Teď totiž přišla ta náročná část. Dlouhé cesty do kopce, spalující slunce a únava. Kilometry přibývaly, cesta nekončila a síly mizely. Když jsme prošli Lipnici nad Sázavou, všichni už jeli na autopilota. Do cíle zbývali 4km a to už brali všichni jako vítězství, takže všichni popadli druhý dech a na místě prvního tábořiště jsme byli coby nevidět. Dneska to šlo nějak moc hladce na to aby to byla pravda, takže jsme s velkým zklamáním zjistili že tábořiště už je zabrané. Uklidili jsme se tedy o kus vedle do lesa a pozorovali, jak nedlouho po nás přichází další skupina, která stejně jako my zjistila, že místo kde chtěli přečkat noc je plné. Dokonale jsme tedy obsadili polovinu lesa, když se druhá skupina skautů usadila v lese ještě o kousek dál. Večer probíhal dost podobně jako předešlý. Připravit místo na spaní, postavit přístřešky, uvařit pořádné jídlo, poslechnout si něco nového o prvním táboře a pak už spát, protože jestli byl včera někdo unavený tak to nebylo nic v porovnání s dneškem. A není se čemu divit. Vždyť jsme ušli neskutečných 24 km během jednoho dne.

   A v neděli ráno znova. Budíček, snídaně, balení poslední bobříci a hurá směr Lipnice nad Sázavou na autobus domů. Cesty domu se každý trochu obával po zkušenosti s páteční dopravou, ale dopadlo to líp než by kdokoli mohl doufat. Autobus? Prázdný. Vlak? V našem vagónu prázdný? Druhý autobus? Taky prázdný? To byla příjemná změna, kterou jsme po víkendu plném překážek velmi ocenili. No a tam kde jsme v pátek začali, tam jsme taky skončili. V neděli odpoledne tedy na autobusovém nádraží v Kouřimi ještě zazněly pokřiky obou oddílů a pak už se vydal každý svojí cestou. Podtrženo, sečteno máme za víkend v nohou skoro 30 km a nespočet zážitků, které nám bude závidět každý, kdo s námi nejel. Tak zase příště.